Proč je stolní tenis tak těžký sport?

Vzhledem k herní pauze jsem se rozhodl sepsat článek z trochu jiného soudku. Samozřejmě většina lidí, která si přečte nadpis a nehráli ping-pong na soutěžní (byť i v těch nejnižších patrech) úrovni, spíše jen zakroutí hlavou. Kolikrát na to dokonce nedokáží přesně odpovědět ani sportovci sami, a tak přetrvává ve společnosti obecný názor, že pinec by málem ani mezi sport neřadili. Vždyť přece si jej zahraje každý třeba ve formě tzv. Ameriky někde ve sklepě či na horské chatě a navíc jde přeci hrát na slušné úrovni (ne vyloženě reprezentační, ale stále ligové) do skutečně vysokého věku. Řeknu jen jedno slovo, ke kterému chci dojít a následně jej vysvětlit: „intuice“.

Zkusím tedy v několika bodech popsat v čem je ten háček. Proč je třeba té nezměrné dřiny, aby se člověk dostal opravdu vysoko (ne že osobně bych ji podstoupil, ale dokáži některé věci vidět v souvislostech). Nechci přímo porovnávat s jinými sporty, stejně každý má své a nějaké objektivní srovnání, pokud by vůbec bylo možné, by bylo velmi náročnou vědeckou prací s pravděpodobně mnoha možnými interpretacemi a tedy nejasným výsledkem. Jde mi jen o takové zamyšlení, že opravdu nehrajeme lehký sport.

Úderová a pohybová technika

Samozřejmě umět zahrát kvalitní úder je základ, který ovšem sám o sobě stolní tenis neřadí nad jiné sporty. I jinde je třeba „nabouchat“ obrovské množství hodin k ovládnutí klíčových dovedností. Tady bude možná pouze pro mnoho lidí překvapivé, jak moc záleží na správné koordinaci celého těla a správném postavení. Argument, že stolní tenis se hraje na malé ploše? Jenže na každý úder musím stát ve správné vzdálenosti od míčku, abych měl v tomto úderu cit a i odpovídající razanci. Tento pohyb je specifický, vyžaduje střehový postoj, být neustále na špičkách a stihnout se přemístit během opravdu velmi krátkého časového úseku. Můžete namítnout, že starší lidé přece již tento rychlý pohyb mít nemusí, že jde nahradit zkušenostmi díky té malé ploše. Do určité míry ano, o tom napíši dále. Ale tak jak tak do nějaké té špičky se bez dobrých nohou člověk skutečně nedostane.

Ohromné množství rotací

Oproti jiným míčovým sportům jde ve stolním tenise udělit balónku daleko větší faleš a to samozřejmě i kombinovaná (tedy třeba spodní s boční). Jak tyto falše číst? Člověk se to samozřejmě na tréninku po nějaké době naučí rozeznávat. Někteří mají dobré vedení trenérů, jiným to zabere metodou pokus omyl daleko déle. Tak jak tak je do další dlouhý čas pro zvládnutí této hry. Je potřeba odehrát velké množství balónků a nelze se to naučit jinak. Cílem je totiž naučit se to rozlišovat „intuitivně“. Hráč to zkrátka „musí vidět“.

Výběr úderů

Jak vůbec vypadá takový zápas? Proč při rozpinku vypadá, že hráči neudělají prakticky žádnou chybu a pak samotný zápas se hraje většinou jen párkrát přes síť, a proč je atraktivnější (rozuměj na výměny podstatně delší) zápas obranáře s útočníkem, než když se střetnou 2 útočníci?

Člověk má naučených několik „kombinací“. Ví, co chce hrát do které rotace a jen se intuitivně rozhoduje z omezeného množství variant. Vlastně celé je to o tom hrát svou hru a nepřemýšlet. Zase to slovíčko „intuitivně“ a tady dokonce může znít jako něco, co pinec zjednodušuje, že hráči vlastně ani nepřemýšlí. Jenže ono je to přesně naopak a právě v tom je celá ta svízel! On tam totiž ani není čas na jinou možnost, než hrát na automat. Samozřejmě obránce dává útočníkovi jistou šanci přemýšlet, protože míček se k němu vrací obvykle pomaleji, proto se pak jedná prakticky o úplně jiný sport.

Co to tedy je ta „ping-pongová intuice“

0,3 vteřiny. To je přibližná hranice, mezi takzvaným rychlým a pomalým myšlením. Není třeba zabředávat do podrobností, co a jak přesně funguje. Stejně v dnešní době si můžete kvalitní přednášku pustit na youtube nebo si o tom přečíst mnoho kvalitních knih. V jednoduchosti pokud nemáme čas přemýšlet (tj. nemáme ty minimálně 0,3 vteřiny), tak jednáme pudově, automaticky, naučeně, zkratkovitě.
Krásný příklad: Pokud víme, že raketa s míčkem stály dohromady 110 Kč a raketa je dražší o 100 Kč, kolik stál míček?

Hodně lidí vyhrkne hned, že míček stál 10 Kč. A to je právě to rychlé myšlení. Samozřejmě kdyby se člověk zamyslel a provedl zkoušku, zjistí, že to nevyjde a  správnou odpověď si vypočítá. Pro úplnost je to 5 Kč míček a 105 Kč raketa, což ale ti, kteří si na to vzali trochu času, to jistě zvládli. Ale určitě neměli výsledek rychleji než právě ty 0,3 vteřiny.
To jen tak pro pobavení. Faktem ale je, že to rychlé myšlení je velmi užitečné. Ať už když člověk řídí auto, hraje na klavír, či vyhodnocuje výraz obličeje druhého člověka. No a krása i potíž moderního stolního tenisu je v tom, že musíme zautomatizovat nejen pohyby a techniku jako mnoho jiných sportů, nýbrž právě i to sportovní myšlení! Proč? Jednoduše protože reakční čas u pincu je nižší, než ta magická hranice.

Ano má to své vyjímky – u nižších soutěží, nebo již zmíněné hře útočníka s obráncem je toho času víc a člověk stíhá přemýšlet a být si tedy „plně vědom“ toho co dělá. Ale když se potkají 2 útočníci, je tu problém! Tento se neřeší třeba v golfu, kdy můžu přemýšlet co udělat a pak si vezmu odpovídající hůl a naučenou technikou to odpálím. Ten luxus nám není dopřán. Samozřejmě třeba badminton je na tom v tomhle konkrétním ohledu podobně, ale ten zase neřeší třeba rotace. Pinec je zkrátka unikátní v této kombinaci, kdy musíme zautomatizovat úderovou i pohybovou techniku spolu se čtením rotací i vlastním výběrem úderů. A to je opravdu velice náročný koktejl. A to ještě do toho právě musíme zamotat i tu psychiku, protože sety jsou velmi krátké.

Co z toho vyplývá pro samotnou hru

Dám jen nějaký příklad:
Hráč, říkejme mu Ludvík, umí nějaké údery do nějakých falší a tyto se snaží používat. Je v té své komfortní zóně. Co když ale soupeř trénoval více, nebo mu zkrátka tento styl hry sedí víc? Třeba v tom, že Ludva je zkrátka zvyklý většinu úderů rozehrát diagonálně a soupeř umí krásně aktivně blokovat nebo rovnou přecházet. Pokud by Ludva pokračoval ve své primární hře, tak prohraje. Musí něco změnit. Jenže v tom případě samozřejmě musí vystoupit ze svého automatu. Musí začít využívat pomalé myšlení. To lze samozřejmě před svým podáním (to je taky jediný úder, který neovlivňuje soupeř!), při pauzách po násobku 6 míčků se člověk může jít utřít do ručníku, existuje samozřejmě „tajm“, či pauzy mezi jednotlivými sety. A taky na to nemusí být sám – může mu poradit trenér, který zápas vidí z jiné perspektivy, s odstupem.

Pokud jste dočetli až sem a patříte mezi hráče nižších soutěží, chtěl bych vám dát alespoň malou radu: nebojte se těchto pauz bezezbytku využívat. Je to šance, jak změnit obraz hry, pokud se nevyvíjí ve váš prospěch! Pokud máte třeba i trenéra (klidně spoluhráč), tak samozřejmě ten může také poradit. Ale ani on není všespásný – za stolem jste vy a hlavně: trenér by vám stejně měl dát vždy třeba jen 1 zásadní radu při každé pauze a povzbudit. Pomalé myšlení má totiž ještě jednu nevýhodu – zatímco u toho rychlého se jedná o „multitasking“ a můžu tak zcela automaticky v jednom momentu vyhodnotit kam mi přiletí míček a s jakou falší a přitom už rozpohybovat velké množství svalů, abych se dostal na správné místo, to pomalé myšlení takto nefunguje. Jsem schopný počítat nebo řešit jen jednu věc. Ale právě ta může rozhodnout. Ludvík se může vědomě rozhodnout, že to zkusí výjimečně zahrát po té lajně…

Stejně tak si hráč po další pauze Ludvík třeba uvědomí, že ten příjem musí hrát jinam a tak podobně. Přemýšlení u hry tedy je, jen většina věcí jde „tak nějak sama“, a to se učí opravdu dlouho.

Závěr

Jen se ještě vrátím k těm nohám a zkušenostem. Obecně když toho má člověk odehráno větší množství, tak má logicky k dispozici také více variant a umí lépe měnit dynamiku hry apod., a třeba právě i na soupeře více zatlačit, aby tím pak získal čas na to třeba i jen ten jeden důležitý krok udělat. Při větších rozdílech v této herní inteligenci se pak již rozdíly v nohách či technice mohou do jisté míry smazávat. Jsou tedy i hráči, kteří již předem čekají, kam jim to soupeř zahraje, protože si zkrátka toho mladíka naproti přečtou. Když bude hrát Ludvík chudák pořád diagonálně, tak i ten starší pán se tam postaví a samozřejmě to nepokazí, protože to pro něj bude jako při tréninku.

Obecně ovšem platí, že na otázku co je na tom ping-pongu tak těžkého: všechno. A to, že si to můžou zahrát i s prominutím dědci, nebo amatéři za barákem? To je spíš výhoda, především kdyby se to marketingově vzalo za správný konec.

Takže jen chci říct – vy co hrajete pinec buďte na to pyšní. A vy co ho hrajete jen tak pro radost snad už chápete, že to není úplně snadná záležitost, byť jsem se nepouštěl do žádných složitostí. A vy ostatní…vlastně nikdo další asi ani není – pinec hrál v životě alespoň jednou snad každý 😀 Sportu zdar, Pavel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *